sobota 14. dubna 2018

Zrozená

Zrozená z pírek ptáků,
z kapek vody z dešťových mraků

stojím tu na prahu nové cesty,
z očí mi tryskají slzy vděku a štěstí.

Slzy štěstí, co všechnu bolest smívají,
píseň o novém jaru radostně mu zpívají.


čtvrtek 5. dubna 2018

Rozevlátá (Věčná krása)

Tanečnice dávného orientu,
Tančíš na hedvábném koberci.

Máváš závoji jak ptáci křídly v letu,
Zpíváš píseň, již znají jen milenci.

Tvá krása nepochází z těchto světů,
Nelze ji svázat, krví potřísnit.

Vlévá se do tisíců květů,
Z nichž ženy chystají se věnce vít.

středa 4. dubna 2018

Soutěž je pro člověka přirozená asi tak jako králíci pro Austrálii :-D

Není třeba v ničem soutěžit. Je třeba být svůj a žít svou energii. Každý ji máme jinou, a proto je zcela absurdní se měřit, zda je ten nebo onen dost dobrý na to či ono. Každý ať si svou cestu a obrázek vytvoří sám. Už dávno jsem pustila ambice obstát v celosvětových literárních a jiných soutěžích. Ty soutěže, kterých jsem se účastnila na škole, jsem brala spíše jako příležitost pro setkání s lidmi podobného zaměření než jako příležitost všechny porazit. Věděla jsem, že i přesto, že se neumísťuji na předních pozicích, důležité je, jak se cítím u toho, co dělám.

Byly samozřejmě i doby, kdy jsem se nechala chytit a pořád jsem se trápila, že nepíšu například jako ten intelektuálně vyhlížející chlapec, co se umístil na prvním místě a svým stylem dokonale kopíroval známé české soudobé spisovatele. Chuť být podobná mne rázem přešla poté, co jsem se s těmito lidmi dala do řeči. Nejenže neuměli o nikom říct nic hezkého, ale nato, že například chtěli psát o životě, neuměli se vůbec zasmát, spontánně projevovat. Vše jim připadalo trapné, ulítlé, málo průrazné a nebo moc výrazné. No, upřímně, přišli mi jako podivní závodní koně s přebujelou levou hemisférou, zatímco ta pravá se mohla rozvíjet jen potud, kam ji pustil rozum.

Řekla jsem si, že touto cestou jít nechci a že raději budu spontánní a svá. Spontánnost je tím, co dělá tvůrce tvůrcem. Nikoli škrobenost, snaha tvořit tak, aby člověk uspokojil porotu, rodiče, svět nebo publikum. Potom totiž dojdeme snadno do fáze, že se staneme jakýmsi podřadným zaměstnancem společnosti, který stále chrlí jedno dílo za druhým, ale žádné není doopravdy jeho a neuspokojuje jej. Kdežto když si člověk dovolí tvořit skutečně za sebe, skutečně se otevřít kráse své duše, nikdo a nic jej nemůže otrávit. Tento člověk se stává nevyčerpatelným proudem inspirace a je šťastný bez ohledu na tu zvláštní hru na umění, kterou někteří jedinci na poli umění hrají mnohdy celý život.

úterý 27. března 2018

A proč to není z reality?


Povídky jsem začala psát, když mo bylo asi deset let. Bavilo mě vyjadřovat se, líbilo se mi hrát si se slovy. Mé první povídky byly série příběhů o dětech, které si hrály v přírodě, bydlely v malé osadě a zažívaly spoustu dobrodružství. Byla jsem z těchto příběhů nadšená a i mé paní učitelce na češtinu se líbily. Bohužel je objevil můj bratr, který si z nich okamžitě začal nechutně střílet. Kde mohl, tam je parodoval. Prostě mi jeden ze sešitů vyndal ze šuplíku a posměvačným tónem je předčítal na celé kolo. Prohlašoval, že jsou to pitomosti a že by chtěl vidět děcka, které jednají tak divně a mluví se zvířaty. "To je fakt trapný! Kdybys psala radši o něčem, co je realita! Seš fakt divná." posmíval se mi. Moc mě to mrzelo. Moje maminka mi ovšem řekla skoro to samé: "Zajímavé, ale nezdá se ti, Laděnko, že děti tvoří spíše zlou partu, ve které se šikanuje? Toto je moc naivní a hloupé. Dívej se kolem sebe a nebuď jako spící panna." řekla. Dílem mne pochválila, ale dílem vlastně shodila. Bylo mi z toho moc smutno. Snažila jsem se jí říct, že to snad jde i jinak. Že přeci jsou děti, které společně tvoří krásu. Ona mne ovšem za posměvačného poštěkávání mého bratra přesvědčovala, že jsem ještě moc malá na to, abych znala lidi kolem sebe. A že mám hloupé a vzletné nápady a je třeba mě naučit realistickému myšlení.
Cítila jsem se sama...podvedená...zneuctěná. Přesto jsem psát nepřestala (pouze jsem si vybírala, komu svá díla budu ukazovat) a i na střední škole jsem psala jinotajné, alegorické povídky o různých tématech, jako je život po životě, smysl žití a podobně. Také jsem psala fantasy. Doma sice pokývali hlavou, ale opět jim má díla nepřišla reálná. Podle všeho jsem měla psát o tom, jak je svět nanic, jak jsme byli na výletě a nebo o jiných hmatatelných tématech.

Mně to ale prostě pod ruku nešlo. Nebyla jsem a nejsem typický spisovatel, který píše o realitě tak, jak se většinově očekává. Viděla jsem spoustu věcí po svém. Mým vrstevníkům se můj styl líbil a nepřišel jim nijak mimo, dokonce ani mému profesorovi na gymnáziu. Proto jsem si řekla, že si s ním o tom promluvím. Řekla jsem mu, jak moc mě trápí, že mé povídky někteří lidé nemohou skousnout. On mi řekl: "Víš, spisovatelé mají různý styl a různou povahu a stejně tak i realita různých lidí je jiná. Záleží na tom, co se kdo rozhodne žít. Tvé práce jsou takové, jaké jsou a stejně tak díla jiných autorů. Nemusíš se proto rmoutit nad tím, když tě někdo označí za spící pannu, protože místo suchého popisu průměrných vztahů píšeš dobře pohádky a fantasy, které lidem pomáhají žít na světě mnohem více. Nevzdávej to a piš. Nenech se nikým odradit."

A tak to je. Realitu si tvoříme každý sám svým myšlením. K tomu, abychom z ní nevytvořili slzavé údolí či v horším případě vězení, potřebujeme rozvíjet fantazii. Pokud ji nerozvíjíme a nedopřejeme si snít až za samotné hranice našich dosud poznaných možností a obrazů, dříve či později vytvoříme stereotyp. Stereotyp je jako konzerva, kterou si sami zavíráme ze strachu, že když o ni přijdeme, čeká nás bída a hlad. A na druhou stranu nás štve, že skrze plech neprosvítá dovnitř žádné světlo. Zmítáme se v extrémní naštvanosti a extrémním strachu, obhajujeme naši plechovnu, absolvujeme kurzy, jak přežít v plechovce, až se jednoho dne najde něco, co tuto plechovku převálcuje. A my, celí placatí, se hrabeme ven a naříkáme na zlý osud. Jenomže jsme to my, kdo naši fantazii uvěznil a kdo ji mučí naprosto šílenými požadavky. Přitom stačí tak málo: Otevřít se svému vnitřnímu dítěti a naslouchat jeho hlasu. Naslouchat jeho zpěvu, který se jako zurčící potok line krajinou života a ukazuje nám, jak jsme krásní a jedineční. Přestaňme se proto nutit do představ reality, které se od nás očekávají a roztáhněme křídla. Mnozí z nás budou možná velmi překvapení, jak jsou podporováni v naplnění svých snů.



neděle 18. března 2018

Zpívej svou píseň!

I kdyby říkali Ti, že nestojí za nic Tvůj zpěv,
zpívej dál svou píseň.
I kdyby dupali po Tvých textech, básních,
zpívej svou píseň!
I kdyby tisíc a jeden kritik odsoudil Tvé obrazy a nazval je kýčem,
Zpívej dál!

To ty jsi svých snů královna či král.
Lidská blbost zastavit Tě nemůže,
Mluv se svým andělem, ten vždy ti pomůže.
Nenič květy stromu svého,
stromu věčného, nádherného...
Nech ho, ať ovoce plodí, krásu a hojnost ze sebe rodí.


sobota 17. března 2018

Propusť své blízké

Nechytej holubici do sítě,
strach ten svazuje tě, dusí tě.
Nechej každou duši dýchat, po svém žít
Nesnaž se ze strachu jí polapit.

Blíže budeš lidem všem, pod nohama znovu ucítíš zem.
Nech zemřít proto touhy falešné,
začni dýchat, žij už konečně.

úterý 20. února 2018

Bojovník srdce

Samuraj sklonil znavenou hlavu.
Chladivý mech konejší ho
po vyčerpávajícím boji.

Co stojí vykročit z davu?
Možná lepší platit než být tím,
kdo sám sebe se bojí.

Láska v srdci silnější je
než zákeřná odplata.
Vkroč tedy do srdce svého
chrámu z nefritu a ze zlata...

Zrozená

Zrozená z pírek ptáků, z kapek vody z dešťových mraků stojím tu na prahu nové cesty, z očí mi tryskají slzy vděku a štěstí. Slzy štěstí, c...